No to je sice hezký, ale bohužel Tě musím zklamat. Stavět reprosoustavy je jako konstruovat cokoli jinýho. Není to o tom vzít nějaké repráky, nějaké výhybky a to všechno namontovat do nějaké skříně. Jak se to má dělat už bylo popsáno nesčetněkrát na mnoha fórech.
Každé reprosoustavě musí předcházet nějaká idea, co má hlavu a patu. Tady ta dvoupásmová kombinace je naštěstí v pořádku (ten subwoofer už nikoli a dále vysvětlím proč).
SPH-170 + DT28N představuje plnohodnotnou dvoupásmovou kombinaci s dobrým předpokladem i pro přenos nízkých kmitočtů. V dostatečně velkém objemu s bassreflexem umí SPH-170 zahrát hodně nízko. Pokud se chceme dostat ještě níže, musíme použít těžkou kavalerii - takový 12" subwoofer. Podepírat SPH-170 subwooferem SPH-8M má asi takový smysl, jako načipovat 200 koňový motor na 210 koní a čekat brutální změnu. SPH-170 potřebuje 30-35L ozvučnici s bassreflexem a s největší pravděpodobností bude dostačovat na vše. Pokud však budeme chtít zahrát i najnižší fundament, už to bude fakt chtít kanón.
A jak postupovat při návrhu bedny?
No nejdřív potřebujeme nějakou základní ideu. Cože vlastně chceme ozvučovat, co od toho čekáme z hlediska frekvenčího rozsahu, jakou hladinu akustického tlaku chceme dosahovat a kolik do toho chceme investovat.
Pak se přistoupí k výběru měničů. Už tady je nutné mít znalosti z elektroakustiky, umět číst datasheety a mít představu o šíření zvuku. Kupř. vědět, jak se třeba bude chovat membrána určité velikosti z hlediska vyzařování do prostoru - tzv. směrovky. Už z toho pak logicky vyjde, že k 10" basáku nelze navázat nějakou běžnou 1" kalotu. Ve zkratce prostě musíme vědět, které měniče k sobě jdou a které ne.
Až máme vybraný basák (středobas), přistoupíme k návrhu ozvučnice. Nejdřív potřebujeme zjistit do jakého typu ozvučnice se daný basák hodí a jak velký pracovní objem vyžaduje. K tomu je nutné znát elektromechanické, neboli TS parametry. Většinou je uvádí i sám výrobce, no často jsou buď jen velmi orientační, nebo úplně z cesty. Nejlepší je si je změřit osobně a těmito daty pak nakrmit příslušný simulátor. Pokud už známe typ a objem ozvučnice, přejdeme j její mechanickýmu návrhu. Tvar, rozměry, umístění měničů. K tomuhle je potřeba opět nějaké znalosti z akustiky a dobrý pomocník je opět příslušný simulátor. Tím se dostáváme ke konstrukci a osazení ozvučnice.
Nyní potřebujeme znát impedanční, fázovou a frekvenční charakteristiku každého měniče v naší ozvučnici. Kdo umí změřit TS-ka, impedančka mu nebude dělat problem, no s frekvenční charkou a fází je to už horší...potřebujeme k tomu kalibrovaný měřicí mikrofon a příslušný software. Pokud už máme vše korektně změřený z více úhlů, můžem naměřená data nasypat do simulátoru výhybek. Zvolíme si nějakou topologii a obrábíme hodnoty součástek, přídáváme a ubíráme různé členy tak dlouho, až nám budou zobrazený průběhy vyhovovat. Pokud jsme už spokojeni, vyrobíme prototyp výhybky a změříme výsledek. Pokud jsme pracovali korektně, naměřená charka se bude skoro přesně zhodovat se simulací. Uděláme kontrolní poslech a případně doladíme detaily - úrovně jednotlivých pásem - kupř. zatlumení výšek.
Takhle nějak se to dělá. Není to až tak triviální, že?