Ahojte vždy ma zaujímalo ako sa pred rokmi ked boly este v móde mgf kazety vyrábali originalky.Teda ako vedeli zachovať rovnakú kvalitu zvuku napr.na 500 kusoch z jedneho albumu či série?Nevie sa k tomu vyjadriť niekto?

Tak, že sa kopírovalo z jedného master pásu osem- až šestnásťnásobnou rýchlosťou (neskúšať doma, traba na to špeciálne duplikačné prístroje s inými korekciami a hlavami so štrbinou o šírke desatín mikrónu) na napríklad 500 kaziet naraz.

a já jsem si vždy na spodku originální kazety všimla ty vylomené ploché plasty, Pak se na to nedalo nahrávat.

tady jsem našla trochu zajímavého čtení o kazetách a celé technologii. Wikipedia

Dalo se na to nahrávat, stačilo vylomenou prohlubeň přelepit izolepou...
Pamatuju i dobu, kdy se prázdné kazety tak blbě sháněly, že se kupovaly originálky a přehrávaly se - byly dokonce i levnější.

Zajímalo by mě jak na tom byly originály z hlediska kvality právě při takovém použití.

Špatně. Ale pokud jsi koupil originálku za 58Kčs na ORWU (klasická hudba z NDR pod značkou ETERNA, později byla dokonce na ORWO chromkách), bylo to na nahrávání pořád o level lepší než mizerné EMGETON C-60 za 65Kčs.
Oboje byly sračky, ale začátkem 80.let se prostě nic jiného v krámě nedostalo. Teprve po roce 87 se daly skoro pravidelně dostat v obchodě za koruny dovezené kazety. Jinak se nakupovalo v Tuzexu (ne každý si obstaral poukázky) a na černých burzách.
Samozřejmě se nebavíme o slušných nahrávkách na pořádném decku, ale o přenosných křápech. Hifista s kazeťákem za čtyři výplaty byl pochopitelně na materiál mnohem vybíravější.

Takže pokud to chápu správně tak kvalita továrně nahraných a distribuovaných kazet dostupných na našem území byla průměrná až spíše podprůměrná. Jak to vypadalo v blízkém zahraničí? Nemyslím jen socblok. Ptám se proto, že je to docela paradox protože průmyslově zpracovaná hudba od záznamu přes mastering až po vlastní záznam by proti tehdejším možnostem amatérů mohly být kvalitnější a tudíž by si zasloužily i lepší pásku. Chápu že výrobce finálních kazet asi neměl moc možnost vybírat si dodavatele ať už technicky nebo ekonomicky, jen je prostě paradox že snaživý a finančně vybavený amatér měl možnost dostat se k lepšímu materiálu než oni v továrně ve velkovýrobě.

Jo, opusácký originály hrali špatně. Když srovnám ten samý album v originálu z opusu a kopii pořízený z LP na Basf Ferro Super LH (gramofon NC470 s origo VM-kou a kazeťák SM260), tak ta kopie z LP-čka na tom byla o hodně líp. A taky vím, že pokud se ten originál opus smazal a nahrálo se to znovu tý SM260, tak to stejně nebylo bůhvíco. Ten materiál byl prostě špatný a přes to nejede vlak.
Měl jsem ale několik originálek dovezených ze západního Německa a ty byli dokonce na pásce CrO2 a hrálo do dobře.

Originálky tuzemské produkce nebyly pouze nedobré. Byly přímo strašné. Byly navíc dražší než vinylové desky, takže to bylo až absurdní (jejich sériová výroba je přitom jednodušší). Problém nebyl ani tak v kopírovacím zařízení, ale v materiálu. Používal se buď tuzemský Emgeton, vhodný leda na leštění nožů, nebo nějaký noname dovoz z výhodného výprodeje. O HiFi reprodukci nemohla být ani řeč, kalibrace Dolby neseděla, záznam míval znatelné tremolo nebo místa s výpadky. Zlepšilo se to až po revoluci, kdy začali kazety vydávat soukromníci. V první polovině devadesátých let se vozily tuny pololegálních nebo rovnou pirátských kazet z Polska. Byly sice taky mizerné, ale Supraphon strčily do kapsy.
Zmíněné kazety z NDR sice byly na relativně dobrém materiálu, nahrané ale bývaly příšerně, dokonce se slyšitelným kolísáním rychlosti. Nahrávat se na ně ale kupodivu dalo, zvlášť na chromdioxidové (měly i identifikační výřez).
Nejstrašnější asi byly kazety z bývalého SSSR. Oni kurvili i gramodesky, přitom je to škoda, protože minimálně v oboru klasické hudby měli co nabídnout.
Na západ od nás se logicky vydávaly kazety slušné - nikdo by to jinak nekupoval.

Těsně po převratu byly i polské kazety dobré, konkrétně mám dodnes pár velmi dobře a na dobrém materiálu nahraných kazet od fy Takt. Pak se firma přejmenovala na Tact a kvalita znatelně poklesla.
Domácí vydavatelství používala převážně nějaký nepříčetný materiál z Indie, to fakt nešlo.

Známý, co dělal v pražském VÚZORTu mi kdysi vyprávěl, jak se chvíli motal kolem vývoje kopírky kazet pro Loděnice. Nahrávalo to z pásku na dvacet (přesný počet si ale nepamatuju) kazet čtyřnásobnou rychlostí a všechny tónové kladky včetně té páskové měly společný pohon obyčejným indukčním motorem - byly synchronní, tak nezáleželo ani na přesnosti ani na kolísání otáček. Prej to jednou pro strandu zkusili i s klikou a výsledek byl taky dobrý.
1/4" pásku do kazet si to bralo z velkých špulí a nahrávalo to obě strany naráz (druhou tedy pozpátku). Jenom jsem nepochytill, jestli ji to rovnou ze zásobníku ládovalo do kazety, nebo jestli se zakládala pak.
Měli to nakalibrované na FE pásky do kazet SONY C-60 a prý to nahrávalo dobře. Jenže pak Loděnice nedostaly devizový příslib na nákup pásků, kopírku koupili jinou a dopadlo to jak to dopadlo. Jen mu nějaké vzorky toho pásku zůstaly - asi tak půlmetrová cívka, musely toho být kilometry. Dva roky pak příbuzným a známým na požádání ládoval tuhle pásku do kazet. A občas s tím někoho načapal, když mu pustil nahrávku na ohavné šedé Emgetonce a ono to hrálo jak víno. Říkal tomu EMGESON.
Poslouchal jsem tohle vyprávění na průmyslovce, někdy v roce 85 nebo 86 - on to byl táta spolužačky a mojí první holky - takže se to odehrálo asi někdy v první polovině osmdesátek.

Je smutné že táta si uměl sehnat tehdy spoustu kvalitních kazet (mám plný šuplík Agfa Superferro, Maxell, Sony, BASF hodně jich jsou chromky), ale už si neuměl zajistit aby se na ně nahrávalo na nějakém rozumném zařízení a rozumné věci.

Co jsou to "rozumné věci"? Asi nahrával to, co on chtěl poslouchat, nebo tam proti jeho vůli nahrávali nějací ještírci něco jiného?

Je pravda, že jsem poněkud sklíčený, když moje máma, která mě naučila poslouchat Blue Effect, Vargu a Pink Floyd, dnes hobluje Maxim Turbulenc. Je pravda, že nesu těžce, když naši mladí na sbírkové NC440 točí Michala Davida. Ale jak psal Laminat, je to jejich věc. V mém případě to je nejspíš dáno tím, že mě k audiotechnice přivedla láska k hudbě. Jinak bych skončil jen u motorů, měničů, měřáků a automatizace.

K tématu: Ano, SEHNAT se tehdy dalo leccos. Byl Tuzex pro vyvolené, byl černý obchod a tu a tam se národnímu podniku Domácí potřeby nebo některému specializovanému obchodu podařilo nějak obejít systém přidělování deviz a něco dovézt. Po vojně jsem vykoupil v Prioru v Praze na Letné celý regál kazet Scotch C-90. Tedy, ono jich bylo asi třicet. Ale počítejte: Moje výplata byla tehdy nějakých 1600Kčs a jedna kazeta stála 105

V sedmdesátých letech, kdy ještě lido-demo státy patrně žádné kazety nevyráběly, byly v železářstvích (nepletu se, opravdu v železářstvích) v prodeji žlutočerné Maxell LN. Na tehdejší dobu paráda za 105,- Kč. To byla asi cena nákupu potravin pro rodinu na víkend.
Řekl bych, že tak 90% kazet v domácnostech bylo stejně nakoupených přes Tuzex. Emgeton byly naprosto nepoužitelné, ORWO zaše šuměly a ostatního bylo minimum. On ten Tuzex nebyl jen pro vyvolené, nakupoval tam každý a náležitě se tím chlubil. Problém byl spíš v tom, za kolik se sehnaly bony (Tuzexové koruny). Když byly za pět, kazeta vyšla kolem té stovky. Šest už byla drahota. Ale pocit, jít si do většího tůzu něco dražšího koupit, byl zvláštní. Přístup k bonům měl oficiálně jen ten, kdo měl příjem v devizách a vekslování jaksi nebylo legální.

Ja si pamatuju, že emgetonky sice špinily, ale když se nakalibrovaly d.a.t.a. systémem nahrávaly slušně.
Bych ji mohl z prdele vytáhnou ze šuplete a zkusit znovu. Jestli ji teda najdu, mám asi 300 kazet, ale emgetonky jsem měl snad dvě. Nejlepší kazetu co jsem měl byla metalka maxelka MX,
poslal mě ji kámoš co zdrhnul do usa, byla v ruce překvapivě těžká a nahrávka nebyla rozeznat od originálu z cd. Jo to byly časy.

Já tedy nevím, jel jsem na hodně slušných strojích ale pořádně nahranou Ementálku jsem nepotkal. Ono to "špinění" šlo totiž ruka v ruce s opadáváním aktivní vrstvy. Slušné byly kotoučové Ementálky LHD, protože ty měly od Emgetonu akorát cívku, krabičku a přebal, jinak to byly Basfky LH.
Normálky stály v Tuzexu 16,-, později (asi od 1983) 18,- TK, chromky jednovrstvé 20,- - 21,- TK, chromky dvouvrstvé 25,- TK a tenkrát totální špička, ferrochromky, stály 30,- TK. Proti tomu v bežné síti byly ke koupi, navíc jen občas, se štěstím nebo protekcí, normálky za 105,- a Basf Chromdioxid Super II za 160,- - ale šedesátka.
Nechal jsem si od známých nosit z Maďarska výborné Polimerky, normal i CrO2, licence Basf a v nouzi nejvyšší z NDR chromky ORWO - hrály asi jako lepší normálka civilizované značky ale byly levné. Nejlevněji vycházelo koupit klasiku nahranou na chromce - to snad bylo v NDR dotováno, kazeta C-46 vyšla asi na dvacku, devadesátka nová v obchodě vyšla asi na 90,-.