Řešil jsem tuhle věc už X-krát s řadou lidí a u řady starých zesilovačů. A protože mě už nebaví to vysvětlovat zas a znovu, pokusím se to celé nějak srozumitelně shrnout.
Mnoha lidem slouží a ještě dlouho budou sloužit klasické HiFi zesilovače ze 70. a 80. let. Standardním zdrojem signálu tehdy byl (kromě gramofonové přenosky, která je dodnes pořád stejná) buď magnetofon nebo tuner. Pro ty byla přizpůsobená citlivost a vstupní impedance linkových vstupů. Podle konkrétní značky, typu a roku výroby to bylo většinou 150 - 300 mV/47 - 150 kΩ. Při vstupním signálu, který byl plus minus kolem téhle úrovně se takový zesilovač vybudil na hranici limitace (čili na plný výkon) vytočením regulátoru hlasitosti na maximum nebo skoro na maximum.
Dnes k takovému zesilovači připojíte nejspíš nějaký moderní zdroj signálu - typicky zvukovou kartu, DVD přehrávač, DAC, multimediální přehrávač, CD přehrávač nebo něco podobného. Tyhle věci ale mívají výstupní signál podstatně silnější - nejčastěji 0,5 - 1V, někdy až 2V. Vstupním obvodům to zpravidla nevadí, protože mívají slušnou přebuditelnost. Zesilovač ale dosáhne maximálního vybuzení třeba už před polovinou dráhy regulace hlasitosti. Pokud pominu vedlejší efekt, který je laicky a nesprávně popsaný většinou jako "hraju sotva na 1/4 výkonu a už to je kurevsky nahlas", uživateli to komplikuje život asi tak ze dvou důležitých hledisek.
1) To první a trochu méně důležité je, že nesedí nasazení fyziologické regulace (Loudness), pokud ji člověk používá. Nechci rozdmýchávat polemiky na téma jestli je fyziologie potřebná a vhodná. Kdo poslouchá nahlas, fyziologii nepotřebuje. Kdo si chce udělat večer tichou pohodu, třeba ji docení. Fyziologie by totiž měla šetrně přidávat na basech a výškách při tichém poslechu. Normálně je účinná někde ve spodní třetině dráhy regulace hlasitosti. Pokud ale provozujete starší zesilovač s velkou citlivostí a silným vstupním signálem, klidně se stane, že je fyziologie plně účinná až do maximálního dosažitelného výkonu zesilovače. Potom jsou námitky o "nechutném přebasování" vlastně oprávněné. Je to ale špatně, protože k přibarvení zvuku by mělo dojít opravdu až při hodně nízké hlasitosti. Můžeme teoretizovat o tom, jak moc se musí dodržet fyziologická křivka, jaký to má správně mít průběh, jaký vliv na to má střední hodnota úrovně konkrétní nahrávky, že by se měla vstupní úroveň nastavovat podle VU-metru atd. Myslím ale, že přijatelný kompromis je pořád lepší než mít fyziologii naprosto špatně a k neposlouchání, nebo ji nemít vůbec (pokud bych ji využil).
2) To důležitější je, že při příliš silném vstupním signálu nesedí ani průběh regulace. Že se používá na hlasitost logaritmický potenciometr, to ví skoro každý. Málokdy si ale člověk uvědomí, jaký průběh útlumu taková dobře udělaná regulace vlastně má. Kvalitní potenciometry určené pro regulaci hlasitosti mají totiž průběh od čistě logaritmického odlišný. Nejlépe to je vidět tehdy, když je u vymakaného regulátoru připsaná stupnice s údaji skutečného útlumu v dB. Tam zjistíte, že od maxima dolů je nejprve regulace cca v první třetině velice jemná a v jedné třetině odshora je útlum třeba -10dB. Pokud má regulátor krokování, pak jeden krok znamená třeba jen 1dB. Pod tím se směrem dolů krok postupně zvětšuje na 2, pak na 3dB, v dolní třetině se krok zvětší na 4, pak na 5 dB a úplně dole je poslední krok třeba 10dB.
EDIT: Pěkný příklad dobrého regulátoru je u sovětských zesilovačů řady Amfiton. Jsou dělané pomocí přepínače. Mají díky tomu skvělý souběh kanálů i přesně definované krokování útlumu a navíc mají připsanou stupnici v dB, takže je tu jasně vidět o co přesně běží. Odshora jsou jednotlivé stupně za sebou takto (v decibelech):
0, -2, -4, -6, -8, -10, -12, -14, -16, -18, -20, -22, -25, -28, -32, -36, -40, -46, -56, -∞.
To naprosto přesně vyhovuje nárokům našeho ucha. Při větší hlasitosti je prostě vhodnější jemná regulace, při velmi malé hlasitosti bychom naopak změnu o 1dB ani nepostřehli. A tady je ten malér: Silný signál znamená, že regulujeme hlasitost nejčastěji v dolní třetině dráhy regulátoru. Hraje nám to nahlas, ale regulujeme velmi hrubě. Je to nepříjemné, přicházíme tak o velkou část komfortu ovládání.
A teď co s tím. Rozdíl potřebné úrovně je většinou nějakých 12-15dB. O tolik by se dala snížit výstupní úroveň některých přehrávačů nebo zvukovky, ale není to dobrá cesta. Druhou možností je snížit zisk zesilovače. To by bylo technicky zcela korektní, ale není to úplně jednoduchý zákrok. Proč, to je na větší rozbor a hlavně neexistuje univerzální návod - u každého typu zesilovače to půjde udělat jinak a u některých třeba vůbec ne.
Nejjednodušší možnost je sice kompromisní, ale zásah zvládne provést kdekdo i bez speciální výbavy a znalostí. Zdálo by se, že snížením vstupní úrovně děličem se připravíme o část deklarovaného odstupu šumu, ale není tomu tak: ten odstup je totiž deklarovaný právě při té nižší úrovni. A protože většina zesilovačů má tak jako tak odstup na linkových vstupech slušný, nemá smysl si s tím příliš lámat hlavu.
Na prvním obrázku je výřez ze schématu Akaie AM-32 jako typického příkladu popisované situace. Tuhle úpravu jsem řešil na dálku a TheKytu si ji dělal podle pokynů sám. Všechny linkové vstupy jsou fyzicky stejné, jen jsou různě označené pro přehlednost (AUX, Tuner, Tape...). Jediné co je potřeba - vytvořit na každém použitém vstupu jednoduchý odporový dělič s potřebným útlumem. Celková impedance děliče vyhoví kolem 10kΩ pro většinu zdrojů signálu. Pro sluchátkové výstupy může být klidně i podstatně menší, ale těch 10kΩ je více méně univerzálních. Dělič je prajednoduchá věc, ale pro méně znalé je na druhém obrázku. Použijí se běžné miniaturní rezistory velikosti 0207 nebo 0204 v metalizovaném provedení s přesností 1%. V tom nejprimitivnějším případě stačí je připájet do luftu přímo na konektory. Pokud jsou konektory na desce, přeškrábne se živý spoj a přerušené místo se prvním rezistorem přemostí, druhý se připojí za ním a na signálovou zem. Tady konkrétně jsou v sérii se vstupem ochranné/desaturační rezistory 470R. Ty se nahradí horními odpory děličů a za nimi se dolní odpory připájejí ze strany spojů.
U každého zesilovače a pro každý zdroj signálu se musí provedení podřídit konkrétní situaci. Změnou velikosti odporů v děliči se dá upravit útlum podle potřeby, hodnoty volíme takové, aby jejich součet byl cca těch 10kΩ. Tady na obrázku třeba získáme vstupní impedanci 9kΩ a útlum 12dB. Pro 6dB vyhoví rezistory 4k7 + 4k7. Pro 15dB rezistory 8k2 + 1k8, pro 9 dB to bude 6k8 + 3k3. Většinou bude potřeba provést zatlumení o těch 12 až 15 dB. Pro jistotu je ale vhodné vybavit se větším sortimentem rezistorů a podle potřeby dělič upravit.
Přestože jde o velice primitivní úpravu a zdánlivě malý rozdíl úrovně, efekt je překvapivě velký a rozhodně přínosný. Kupodivu i u takových aušusů, jako byly Teslácké zesilovače AZS101 (to zapojení bylo použité i v řadě gramofonů - NZC150, NZC160, NZK150...).
Zesilovače z konce 80. let už mívají vstup pro CD, který byl přizpůsobený pro výstupní úroveň CD přehrávačů, čili pro cca 0,5 - 1V. Rozdíl proto není až tak velký jako u strojů starších. Ve všech případech je ale vhodné zjistit si skutečnou citlivost vstupů a skutečnou výstupní úroveň zdroje signálu a pokud je tam větší rozdíl, pak provést vhodnou úpravu.
Jak jsem napsal už nahoře: Hnidopich má samozřejmě pravdu v tom, že jde stále o přizpůsobení nedokonalé (protože zanedbáváme střední úroveň signálu, která je závislá na konkrétní nahrávce). Jde ale o přijatelný kompromis, který je lepší než to prostě nechat tak.
|
) Takže mám dvě možnosti. Buď si každý vstup opatřím odpovídajícím odpor. děličem,poté co budu znát jeho citlivost, nebo budu kombinovat stroje s podobným datem "narození". 
