Pokusím se do tohohle tématu vnést trochu pořádek.
Slovní rady jsou většinou dobře míněné, ale většinou připouštějí mnoho chybných výkladů.
Takže: Každá cívka, kterou prochází proud, vytváří magnetické pole. Pokud je proud stejnosměrný, i pole je stejnosměrné. Pokud je proud střídavý, pole je rovněž střídavé.
Pole znázorňujeme pro lepší představu pomocí siločar, které probíhají dutinou cívky a vně cívky se spojují - běhají jakoby dokola.
Všimněte si, že siločáry jsou nejhustší v dutině cívky. Se vzdáleností od cívky řídnou. Pole je tedy nejsilnější v dutině cívky a se vzdáleností slábne.


Pokud cívkou protéká střídavý proud, v cívce a v jejím okolí se vybudí střídavé magnetické pole. Pokud do pole vložíme druhou cívku, pole v ní naindukuje napětí. Velikost indukovaného napětí je úměrná síle pole a závisí na orientaci osy cívky vůči siločárám, nikoli vůči sousední cívce. Tady máme dvě cívky v typické poloze jak bývají na desce výhybky, na plocho, blízko vedle sebe. Všimněte si, že pole vyvolané cívkou L1 je v jejím jádru velmi silné (husté siločáry), zatímco v blízké cívce L2 je už značně naředěné (řídké siločáry). Siločáry sice jdou ve směru osy cívky L2, ale vzájemná vazba není příliš silná.


Největší blbost jakou můžete udělat je plácnout cívky přímo na sebe. Pole v cívce L2 se hustotou blíží poli v cívce L1 - indukované napětí v cívce L2 bude nejvyšší možné. Říkáme, že cívky mají silnou vzájemnou indukční vazbu.
Cívkou L1 protéká dejme tomu proud basového reproduktoru a příčného kondenzátoru v basové větvi výhybky, protože to je ve dvoupásmové výhybce tlumivka před basákem. Část signálu se přeindukuje do těsně umístěné tlumivky L2, která je shodou okolností zapojená jako příčná tlumivka ve výškové větvi. Napětí indukované do ní se bude motat do obvodu výškového reproduktoru. Obvody zapojené kolem tlumivky L2 navíc vlivem vzájemné indukční vazby budou ovlivňovat proud protékající tlumivkou L1 - indukční vazba působí v obou směrech. Těsnou indukční vazbou tak vznikne těžko predikovatelný maglajz, který zdegraduje funkci výhybky.


Pokud se vyhnete té nejhorší možné variantě - přiložení tlumivek přímo na sebe tak, že mají jejich dutiny společnou osu, indukční vazba se rapidně zeslabí, protože siločáry vně cívek řídnou (a tedy i pole slábne) se třetí mocninou vzdálenosti. Jak daleko má ještě vzájemná vazba tak velký vliv, aby ji bylo nutno brát vážně, to záleží na tom, jak moc jste paranoidní. Známkou pečlivosti budiž umisťování tlumivek raději co nejdál od sebe, třeba do protilehlých rohů výhybky. Pokud potřebujete tlumivky umístit blíže k sobě, pomůže obrázek: Mimoběžné osy cívek způsobí, že žádná siločára vybuzená cívkou L1 neprojde cívkou L2 ve směru její osy (a naopak).


Jinak ale stačí dodržet dostatečnou vzdálenost, kdy už je vliv silně naředěného pole několik řádů pod škodlivou mezí.


Naopak často opakovaná rada "aby nebylo dírou cívky vidět na sousední cívku" může v konkrétním provedení fungovat hůř než prosté plácnutí tlumivek naplocho vedle sebe:


Pokud to někoho bude zajímat, nemám problém na další sraz vyrobit výhybku s volnými tlumivkami na pohyblivých přívodech a umístit ji mimo bednu. Můžete si pak během poslechu hrát se vzájemnými polohami do naprostého zblbnutí a já si vás přitom budu točit a posmívat se vám.