|
To co popisuješ, to jsou takové zásady pečlivosti a solidnosti, ale na zvuk nemají slyšitelný vliv.
Diody s malým úbytkem mají smysl u zdrojů s napětím několik Voltů. Místo Schottkyho diod na to jsou dnes speciální (a drahé) usměrňovací bloky s řízenými FETy, které mají úbytky v jednotkách milivoltů. Ale u zesilovače napájeného napětím kolem 70V je to nesmysl.
Nevím, co si představuješ pod pojmem "dynamika". Dynamika při reprodukci hudby je vlastnost nahrávky, nikoli zesilovače - v nahrávce se vyskytují (nebo nevyskytují) krátké špičky, které výrazně převyšují její střední úroveň. Podle toho má nahrávka menší nebo větší (dnes často vůbec žádnou) dynamiku. Zesilovač ale žádnou dynamiku nemůže mít. Může pouze zdegradovat dynamiku nahrávky, pokud výkonově nestíhá. Aby zesilovač dynamiku neomezoval, musí mít dostatečný výkon, jinak při hlasitějším poslechu krátké špičky nepřenese. Pokud je špička omezená limitací zesilovače a ta limitace netrvá dlouho, ucho nestihne zaregistrovat vzniklé zkreslení. Pouze ty špičky zmizí. Potom jsi o dynamiku přišel. Ale je to o výkonu zesilovače, respektive o výkonové šířce pásma.
Napájení tak jak popisuješ bude akorát. Optimální je když bude mít každý kanál vlastní trafo i filtraci. Odpadne část problémů s propojováním zemí (ne všechny).
Největší problém u laciných potenciometrů je mizerný souběh kanálů. Málokterý i laciný potenciometr dnes praská, o vlastním šumu nemůže být řeč. Ale když se blízko dolní polohy při tichém poslechu rozjedou kanály o tři-čtyři dB, to je protivné. Plus se může někomu hodit fyziologie, pokud ji využije - opět je to záležitost pro tichý poslech. Souběh drah potenciometru se dá trochu vylepšit zapojením bez nulové polohy. Já třeba extra potichu neposlouchám, tak mám v zesilovači dokonce potenciometr lineární místo logaritmického. Kdo požaduje velký rozsah regulace jednou otočkou, může použít i mnohapolohový přepínač. S tím není problém dosáhnout souběhu 0,1 dB a rozsah regulace třeba 65dB, pokud se vhodně zvolí kroky.
|
