|
To je dědictví bývalého SSSR. Stejné fotky mám z mnoha míst Kazachstánu, Ukrajiny, Ruska, Běloruska, ale i z jinak moderního Pobaltí.
Vem ďas žebříky, ale naprosto zoufalá je skoro všude situace s vercajkem. Elektrikáři se tady dělili o jedny vyžužlané kombinačky, dva dosloužilé ploché šroubováky opotřebené dokulata (většímu se protáčela rukojeť) a 30cm dlouhý nůž na krájení melounů. Stav je velmi těžké popsat slovy někomu, kdo to nikdy neviděl.
Na můj popud jsme v půli akce zajeli do města dokoupit vercajk. Kolega mechanik si nadiktoval sady klíčů a velké sikovky, já si sepsal oříšky na matky, šroubováky, štípačky a elektrikářské nože. Byli jsme v největším a nejlepším kamenném krámě a na rovinu - u Vietnamců před patnácti lety bych nakoupil líp. Ze seznamu A4 jsem dovezl pouze sadu jalových inbusů a 160mm boční štípačky (z cca desti kusů jsem vybral jedny, kterým příliš neprosvítalo mezi čelistmi, šly otevřít a přitom neměly moc velký vakl).
Kdybyste viděli tu nabídku nejlevnějšího čínského (indického, pákistánského) aušusu, včetně ručního nářadí a nástrojů do něj, to jeden fakt nechápe. Jenomže on by asi byl velký problém naučit firmy kupovat opravdové nářadí, i kdyby ho někdo nabízel.
Vždycky když si někam dovezu svůj běžný vercajk (štípačky co štípou, kudlu na kabely, stripovací a dutinkovací kleště a několik šroubováků) všichni na to čumí jak Papuánci na hodinky. Nejlepší je ukazovat jak jednou rukou přeštípnu ocelový vrut a na štípačkách to není vidět.
Nejdojemnější situace nastala, když za mnou zcela vážně přišel jeden z elektrikářů, jestli bych mu nedaroval svůj klešťák (v ceně cca 10k).
Celý pobyt byl ale jinak veskrze pozitivní zkušeností.
Letadlo? Můj zatím nejdivočejší zážitek byla čtyřicet roků stará netopící a skřípějící AN-24 na lince Moskva-Voroněž.
Tady jsme letěli s Turkish Airlines A-321-čkou z Práglu do Istanbulu a z Istanbulu do Dušanbe. Na adresu letadla, posádky ani letišť nemůžu říct jedinou kritiku. Pakárnu jsem si nachystal v Istanbulu cestou tam. V letadle jsem zapomněl mobil a sluchátka a zjistil jsem to až na terminálu. Tož jsem se vydal zpátky, našel tubus, vysvětlil to zřízenkyni, došel do už prázdného letadla, kde mě uvítal osobně kapitán (takový typ, z jakýho většina ženských šílí). Křenil se mi, že se už těšil na nový suvenýr. Měl jsem kliku, někde v Evropě by to tak snadno nešlo.
|
