Díl 2. - Popis reproduktoru a vlastní stavba kytarového boxu

• Přidáno: 12.12.2008
• Autor: mmjuz

Výběr reproduktoru tedy máme úspěšně za sebou a teď ho budeme muset někam upevnit, přidrátovat, ochránit nějakou tou síťkou, mřížkou a tak podobně. Je v podstatě jedno, jestli se rozhodneme pro kombo, nebo zesilovač a box zvlášť. V obou případech musíme počítat s tím, že zákony akustiky neošálíme. A tak mi nezbývá, než to vzít pěkně od Adama. Takže si připomeneme, kterak vlastně vůbec akustický měnič vybavený membránou v ozvučnici funguje. Úmyslně se vyhnu odborným termínům, všemožným vzorcům a datům, a budu se snažit svůj výklad přizpůsobit pochopení i úplného začátečníka. Ti, kteří tohle všechno znají, ať prominou a odstavec přeskočí.

Reproduktor je elektroakustický měnič, který mění energii elektrickou v energii kinetickou a tu následně v energii akustickou a to tak, že signál ve formě střídavého napětí jde vodičem ze zesilovače na svorky reproduktoru, dále potom na cívku. Cívka se nachází ve štěrbině, která je tvořena zpravidla zvenčí permanentním magnetem a uvnitř tzv. trnem pólového nástavce. Nebývalo tomu tak vždy, dodnes se můžeme setkat s reproduktory, kdy magnet byl sloupek uvnitř cívky a pólový nástavec byl z vnečí, buď ve tvaru podkovy, vzácněji pak to byla kopule, která celý prostor zakrývala.
V prehistorii se dokonce místo magnetu používala budící cívka, do které se pouštěl elektrický proud a tím vznikalo kýžené magnetické pole. U současných moderních konstrukcí se můžeme setkat také s dutým trnem pólového nástavce, který lépe odvádí teplo z obvodu. Cívka je tvořenena navinutím měděného, nebo hliníkového vodiče na kostřičku, která může být vyrobena z různých materiálů. Vodič zase může mít různý profil. U středobasových a kytarových reproduktorů bývá cívka vinuta nejčastěji ve dvou řadách na vnější straně kostřičky, vyjmečně jednou řadou na vnější straně a druhou na straně vnitřní. Vzácněji může být cívka vinuta i ve čtyřech vrstvách, ale to se týká spíše středových a některých širokopásmých reproduktorů. Ať se jedná o tu, či onu konstrukci, cívka je vždy pevně spojena s membránou a aby se držela přesně v prostředku štěrbinky, zajišťuje tzv. středící membrána. To je to kolečko z jakési houževnaté punčochoviny s prolisovanými vlnkami, které uvidíme, když mrknem na reproduktor z druhé strany. Je vidět vyraženými otvory v koši. Dříve se používala různá perka z kovu, nebo fíbru, plastu a pod. Pokud tedy se dostane signál až sem, má to za násedek, že cívka začne vytvářet další své magnetické pole. Teď si vzpomeneme na pokusy ve fyzice základní školy, kdy jsme si na lavici otáčely proti sobě magnety. Ty se buď přitahovaly a nebo odpuzovaly. Podle polarity. Do cívky jde střídavé napětí, takže se polarita neustále mění. Je-li na svorce kladná půlvlna, cívka vystrčí membránu směrem z reproduktoru, při záporné půlvlně jde membrána dovnitř. Kdo mi nevěří, může si vzít do rukou reproduktor a plochou baterku a vyzkoušet si to. Přiloží-li kontakty na krátký okamžik tak jak jsou označené, tedy plus na plus, membrána poskočí ven, v případě, že na kladnou svorku přiloží kontakt označený mínusem a na zápornou dá plus, membrána zajede dovnitř. Přitom se samozřejmě ozve nějaké to lupnutí. Právě tohle je příklad, jak se mění energie elektrická v energii kinetickou. A to lupnutí je zase důkaz toho, jak se kinetická energie mění v akustickou. Takže zvuk vzniká pohybem membrány v tom prostoru těsně před membránou a to tak, že nejvyšší frekvence jsou nejblíže u středu a postupně se mění v ty nejhlubší u okraje membrány. Maličko jinak je to u oválů. Pokud bychom namalovali na membránu oválného reproduktoru kružnici, která by se dotýkala blízkých protilehlých stran, tak v tomto prostoru vše funguje stejně jako u reproduktoru kruhového obvodu, ale ta místa po stranách, která nám zůstanou, vytvářejí zase frekvence středové a vyšší. Proto jsou tato repra velmi vhodná na širokopásmové využití. Takže tak ten zvuk vzniká.

Teď se tedy dostáváme k ozvučnici, což je ta škatule, v které je vyříznutá nějaká díra a tam je ten reproduktor upevněný. Během hudební produkce se tedy membrána reproduktoru neustále pohybuje ven, dovnitř, ven, dovnitř, klad, zápor, klad, zápor... To má za následek, že v ozvučnici dochází k proudění vzduchu, tak jak s ním membrána pohybuje. Čím hlubší frekvence reproduktor přenáší, tím větší zdvih membrána má a tím více se vzduch v boxu vlní. A tak se nám může stát, že zvlněný vzduch putující odražen od zadní stěny bedny tlačí na membránu zrovna v tu chvíli, když ona chce jít dovnitř, což je samozřejmě nemilé a má to za následek, že právě ty nejhlubší frekvence se nedaří z reproboxu dostat a nějak to nemá šťávu. Když zadní dekl odděláme, tak vzduch jde ven, neodráží se a tím nám sice membránu nebrzdí, ale také to není úplně ono. Optimum je, že odražený vzduch nám působí na membránu právě v tu chvíli, kdy má jít ven, tím ji pomáhá a bedna krásně basuje. Jak toho docílit? Buď vypočítáme a postavíme tak velkou bednu, aby nám to vycházelo, což v praxi je velice nepohodlné a nebo prostor v boxu tlumíme vhodným materiálem. Tím má vzduch v cestě překážku, která ho v pohybu zpomalí a dokonce i částečně pojme. Proto musíme být opatrní a nepřetlumit. To se týká produkce basových frekvencí. Co se týče středů, tam je to jednoduché, membrána má minimální zdvih a nepotřebuje žádný velký prostor, ani nijak tlumit. Naopak, pokud je střeďák umístěn třeba v třípásmové sestavě, je dobré ho nějak oddělit od ostatního prostoru, aby na něj nepůsobilo vlnění způsobené basovým reproduktorem. Jednoduše se kolem něj udělá malá krabička a je klid. Někteří výrobci to dokonce řeší tak, že vyrábí středové reprodutory s uzavřeným košem. Vzpomínám si, že jsem kdysi použil takovéto střeďáky od firmy RFT. Výškové reproduktory se vyrábí prakticky vždy uzavřené, takže tam vůbec problém není. Tyhle věci se kytarových aparatur sice netýkají, ale musel jsem to trošku objasnit, abych se mohl pustit do výkladu o výrobě kytarových ozvučnic.

Jelikož zvuk kytary je nejvýraznější ve středech a pod 100 Hz se dostává jen okrajově, není vůbec nutné žádné tlumící materiály do bedny dávat, stejně jako nemá moc význam přemýšlet o basreflexu. Kytarové boxy se běžně vyrábí otevřené, nebo jen částečně uzavřené, u komb to je skoro pravidlo. Co si vzpomínám, tak uzavřenou ozvučnici u kytarového komba jsem viděl snad jednou a to se jednalo o Fender Quad, nejsem si jist, jestli si takto neupravil konstrukci majitel. Také se kytarové boxy neřeší vícepásmově, mělo by to za následek něpříjemné pištění při zkresleném zvuku. Než se rozhodnete pro rozměry komba, nebo boxu, doporučuji si projít nějaký obchod s hudebninami a podívat se, jak to řeší zavedení výrobci. Bedna by neměla být moc hluboká, nejlépe tak do 30 cm, zvláště bude-li uzavřená. Uděláte-li ji hlubší, případně ji vycpete nějakým tlumícím materiálem, bude zvuk méně konkrétní a poněkud hučivý. Zvýrazní se vyšší basy kolem 200 Hz ( můj odhad, žádné měření jsem nikdy nedělal ). Pravdou je, že v současnosti někteří výrobci dělají poměrně hluboké bedny, často až kolem 40 cm, dokonce se někdy přistupuje k jejch vytlumení, případně k použití basreflexu. Dělá se to proto, že se používají mizerné laciné reproduktory s nízkou citlivostí na nižších frekvencích a tímhle způsobem se to jaksi dohání. Je to mizerná náhražka, na druhou stranu existují hudební styly, kde se využívá maximálního zkreslení pomocí různých distortionů a podobných efektů a zvuk takového boxu může i uživateli vyhovovat. Je to na každém, kterou cestou se vydá. Není od věci si vyzkoušet jaký zvuk bude mít jeho box uzavřený, po té může zadní stěnu oddělat a na konec si může klidně box vycpat pro mě za mě třeba starým vaťákem po dědovi silničářovi.

Co se týče materiálu, je to skoro jedno, potkal jsem spoustu beden které byly i z dřevotřísky a hráli velice pěkně, někteří výrobci takzvaných butik aparatur zase používají leštěné masivní materiály z různých cizokrajných dřevin, což má spíš vliv na estetickou stránku věci a hlavně na cenu, než na zvuk. Každopádně jestli můžu doporučit, použijte překližku z dýh nějakých lehkých dřevin. Nejlépe břízy, nebo topolu. Stačí 15 mm. Čím budou jednotlivé dýhy slabší a více jich bude, tím lépe. Březová překližka je snad vůbec nejpoužívanější materiál při výrobě veškerých profesionálních reprobeden. Je velice snadno dostupná a má dobré akustické vlastnosti.

Pro ty co umějí alespoň trochu anglicky je na internetu zajímavá studie ohledně výroby boxu.

A poslední věcí asi bude uchycení reproduktorů. Většina výrobců usazuje ampliony z vnitřní strany ozvučnice, ze předu jsem se s tím setkal jen párkrát. Tuším, že to bylo třeba u některých Laney a Crate. Osobně doporučuji uchycení z vnitřní strany, mírně narůstá citlivost a zvyšuje se směrovost, což je na podiu většinou žádoucí. Pokud kytaru potřebuje slyšet i saxofonista na druhé straně forbíny, nechá si ji pustit do odposlechu. Nemá cenu kombo solit a otáčet tak, aby na podiu nebylo slyšet nic jiného.

Související články

nahoru